POVOA DE VARZIM – FAO

DEN 3 _ neděle 5. března 2023

 

Odchod je v 9:00. Déšť ustal a my se jako střely vydáváme vstříc Fao. Potkáváme 2 Němky se kterými se na nějakou chvíli zakecáme a pokračujeme spolu dále. Mají dobrou rychlost. Jsou o krapet větší než my a mají rády psy a chtějí si nějakého vzít s sebou domů. Po nějaké chvíli se rozdělujeme a jdeme si všechny svou vlastní osou. Cesta se táhne dále od moře po dřevěných chodnících, mezi stromy a travnatými místy.

Po 14km umírání sedáme po střechou u sanitarios a dlabeme toasty. Dohání nás Češi s poznámkou, že tak daleko před nimi nejsme. Jasně že ne, když taky fotíme a točíme a kocháme se kde všude.

Brousíme si to do první kavárny, kde nikdo nemluví anglicky. Vlasta se tedy chopila slova a domluvila se trochu francouzsky ale i tak se podařilo skrz komunikační šum z mého černého čaje s medem vykouzlit čaj heřmánkový. Byly jsme pro místní panstvo velkým rozruchem a cítily jsme každý jejich pohled na nás, a přitom v televizi šel tak krásný dokument, asi bychom to měly brát jako kompliment.

Po odchodu z kavárny mi to nedalo a chtěla jsem najít místo, kde si prostě mohu sednout a vychutnat onen černý čaj s medem. Zatáčíme tedy o pár metrů dále do místa Dona Maria a heuréka! Dostala jsem svého čaje, a ještě se s místními nasmějeme nad nějakým videem. To byla úplně jiná atmosféra.

Ještě bych málem zapomněla, že před tím, než jsme potkaly Němky jsme viděly hodně běžců, a hlavně skupinku žen. Samozřejmě mě to nedalo a trochu jsem je chtěla povzbudit a tak jsem jim s pozitivním tónem v hlasu zvolávala:  „Vamos! Vamos!“ A pak jsme je také pozdravily: ,,Buen Día,“ jenže dámy to vzaly za super konec, a tak na mě odvětily zpět ono slovo Vamos! Co asi určitě žádná z nich nečekala bylo to, že jsme se s nimi rozběhla se vší bagáží na zádech a chvilku jsem utíkala po jejich boku, načež je chytl záchvat smíchu, a tak jsme se smály všechny, a pak jsem je tedy nechala už běžet o samotě. Po pár minutách je potkáváme, jak běží zpět a to už zvolávám: ,,Bravo! Bravo!“, a dáváme si všechny high five.

Dnešní chůze byla převážně po kočičích hlavách, to teda musím říct bolí jako čert. Šoupaly jsme se do vesnice, kde mělo být naše ubytování a po příchodu nás uvítal malý psík se jménem Spot. Ubytování je naprosto úchvatné, a tak se chvíli kocháme a pak vyrážíme na jídlo.

V některých oblastech jsou i speciální menu pro pilgrimy, což je super, neboť jsou levnější a je toho více. Zabrousily jsme tedy do místa Chalé Tapas bar. Poprosily jsme o trochu polévky, protože byste pak nezvládly druhé jídlo a onen dezert. Číšník se za chvíli vrací se slovy, že sice v kuchyni řekl že jen trochu ale prostě kuchař vám stejně naložil. Nu což, tak hold se dnes najíme. Zatím co jíme polévku, kuchař za námi cupitá s druhým jídlem. Pro mne to byl steak s kupou zeleniny, sýrem, vejcem a hranolky a pro kolegyni vegetariánské rizoto. Zrovna jsme měly lžíce v ústech, když jsme viděli blíže tu porci. Vyvalily jsme oči na talíře, pak na kuchaře a ten nám v krásným tónem v hlasu oznámil: ,,You have a time so take it slowly“. Nastal výbuch smíchu div že jsme polévku i se lžicí nevyprskly.

Bojujeme s hlavním chodem asi 1,5 hodiny. Řekl, že máme čas, takže… to zvládneme! Pak se dostáváme ještě k tomu dezertu nazývaný Chalezinho. Je to listové těsto s náplní připomínající puding, ale jako puding nechutná, je spíše milá do ovocné náplně. Je to naprosto nejlepší zákusek, který jsme tu asi měly.

Na závěr si bereme opět razítka a jdeme na ubytko, kde si dáváme sprchu a můžeme jít spát.

 

KM dnes: 22

KM dnes se zacházkami: 23,5

KM celkem: 51,07

KM celkem se zacházkami: 57,57

 

Ubytování: The Spot Hostel Ofir

Večeře: Chalé Tapas bar

 

 

Hláška dne:

Kde je to kafe?!

Půjdeme naokolo? Ne tam nechci!